Žiješ bezvadný život. Třídíš odpad, medituješ, jíš zdravě, chodíš na duchovní přednášky, čteš knížky o andělech, na internetu sleduješ spirituální filmy a věříš, že jsi plně připraven na duchovní vzestup, který má přijít.

Přesto kdesi uvnitř víš o jemném hlásku, který šeptá něco, co nechceš až tak úplně slyšet. Co by jsi nejraději zasunul někam hlouběji, odkud ve chvílích ticha nebude srozumitelný. Ten hlas uvnitř ví, že to není všechno. Že jsi teprve na začátku toho všeho. Na začátku cesty, která je sama o sobě cílem. Ten vnitřní hlas ví, co je potřeba udělat a ví, že z něj máš strach. Protože tušíš, že to bude bolet.

Na vědomé úrovni jsi čistý jako ráno po bouři. Ostatní by ti mohli tvoji duchovní vyspělost závidět a taky to někteří dělají. Ale jenom malý kousek pod povrchem tvého vědomí se objevují věci, za které se stydíš. Za které se obviňuješ a trestáš. Ani si neuvědomuješ, že jakmile prožíváš emoce, ať už „pozitivní“ nebo negativní, v ten okamžik jednáš nevědomě. Tvoje duchovní maska je pryč a necháváš se zmítat ve vlnách emočních energií. Které už nedokážeš ovládat. Neuvědomuješ si, že se velmi často necháváš ovládat emočními programy uloženými v tvém podvědomí. Takové nevědomé chování energeticky zcela eliminuje tvé vědomé „dobré skutky“, či spíše je ještě převažuje. Stejně jako neznalost světských zákonů neomlouvá, tak také neomlouvá neznalost těch univerzálních.

Bráníš se, nalháváš si, přesvědčuješ sám sebe, že takto jak to je, je to v pořádku, ale kontakt s vlastním nitrem tě mate. Programy uložené hluboko v podvědomí se spouští čím dál častěji, jsi nucen jim čelit a tvá maska se pomalu rozpadá. Najednou ti chybí úsměv, najednou ti chybí dobrá nálada, máš dost duchovních nauk, máš dost duchovních žvástů… Tolik jsi toho přečetl, tolik jsi toho slyšel ale pořád se trápíš, pořád se ti svírá žaludek… Pořád se totiž nemáš rád.

Vím. „Miluj sám sebe“ je, zdá se, to největší duchovní klišé (po „žij tady a teď“), které existuje a vypadá to tak, jako by jej někdo zprofanoval záměrně. Ale uvědomit si, že se nemáš rád a neustále se jenom nevědomě trestáš je pro tvůj duchovní postup je nezbytné. Bez toho se nehneš dál. Potřebuješ si připustit vlastní sebetrýznění a sebeobviňování.

Jak to poznáš? To co děláš ostatním, děláš ještě intenzivněji sám sobě. Posuzuješ ostatní? Můžeš si být jistý, že mnohem více soudíš sám sebe. Lžeš ostatním? Vsadím se, že nejsi upřímný sám k sobě. Prohlašuješ o někom, že ho nenávidíš? Je to jenom proto, že nenávidíš sám sebe. Jsi k ostatním krutý? V tom případě jsi sám k sobě brutální. Pozoruj své postoje vůči svému okolí. Díky nim poznáš svůj vztah k sobě samému. Proto se říká, že abys mohl mít rád bližního svého, musíš nejdřív začít sám u sebe. Do té doby to bude pouze obyčejná a povrchní póza bez reálných základů.
Přemýšlíš o svém životě? Proč jsi tady? Abys postavil dům? Abys přenesl rodinné prokletí na další generaci? Abys chodil do práce, do hospody, do postele a zase znovu dokola? Abys viděl nejnovější hollywoodský trhák ve 3D? Nebyl by ten život takto příliš nesmyslný? Není to přece jenom trochu málo? Nemáš pocit, že stále něco chybí?