Existuje dobrovolná skromnost?

Kromě něj byl v časopise i rozhovor s Hanou Librovou, profesorkou sociologie na Katedře environmentálních studií brněnské Masarykovy univerzity. Je autorkou knih „Pestří a zelení“ a „Váhaví a vlažní“, v nichž se zamýšlí nad lidmi a jejich vztahem k praktické každodenní ekologii.



Zamyšlení autorů jednotlivých článků nad tím co je to dobrovolná skromnost a zda vůbec vlastně dobrovolná skromnost existuje, jsou velmi zajímavá. Např. pan Tomáš Feřtek v článku „Jen takový malý luxus“ tvrdí, že žádná dobrovolná skromnost neexistuje, protože by musela existovat dobrovolná neskromnost a navíc velmi mnoho lidí na české vesnici žije stylem, který alternativci nazývají dobrovolná skromnost, ale kdyby mohli, určitě by žili lépe.

Přivedlo mě to všechno k zamýšlení, zda tedy opravdu dobrovolná skromnost existuje nebo ne. Myslím si, že existuje, ale má mnoho podob a nemá pevně stanovené hranice ani není možné ji nějak přesně vymezit. Zcela jistě existují lidé, kteří v určité etapě svého života záměrně žijí skromně. V prostředí ekovesniček, komunit a alternativních hnutí se jich vyskytuje nemálo. Jejich motivace jsou ale velmi rozdílné.

Myslím si, že nejrozšířenější skupinou „dobrovolně skromných“ lidí, kteří se ale zároveň k žádné skupině nehlásí, jsou staří lidé, a jak se ukazuje na základě průzkumů, je jedno zda žijí ve městě nebo na vesnici. V určité etapě života si řeknou – táto, mámo, už se nebudeme honit, ať už máme klid, to co máme nám stačí, nějak to už doklepeme, spíš se budeme snažit šetřit pro mladý, teď je všechno drahý... Znám takových rodin několik a z doslechu tuším, že jich existuje mnoho. Znal jsem dokonce i jednu babičku, která nemajíc už ranou osudu žádné příbuzné, podporovala (dokud mohla) děti své sousedky, své dobré přítelkyně...

Ale těchto lidí ubývá a je otázka, zda dnešní generace 30-ti až 40-ti -letých dokáže jednou také zaujmout tento postoj a nebo jestli se naopak nebudou snažit ze všech sil udržet si co nejdéle svou ekonomickou moc. Jako ve všem to zase bude směsice - někteří se uskromní, jiní si budou snažit ze všech sil udržet své "postavení" a sen o vlastní mladosti...

Kromě starých „dobrovolně-nedobrovolně skromných“ lidí pak samozřejmě existuje rozsáhlá skupina mladých skromných, ať už na vesnici nebo ve městě, ale jejich skromnost je vynucena současnou ekonomikou v této zemi. Ti, co drží ekonomickou moc obvykle zastávají názor, že „mladí nemohou mít moc peněz, aby si moc nevyskakovali“, eventuálně hlásají myšlenky typu „já jsem musel jako mladej pracovat za 2000 měsíčně“ apod. Znám to velmi dobře.

Nejkrásnější úvahy na téma „peníze nejsou v životě všechno“ jsem slyšel právě od majitelů soukromých firem, kteří si jezdili v drahých zahraničních autech na leasing, každý druhý měsíc měli nové sako a chlubili se drahými dovolenými, na něž jezdili tak 4x až 6x do roka (kdo to má taky jinak vydržet, ten hrozný život, že?). Právě tihle lidé se vůči svým zaměstnancům obvykle profilují jako největší hlasatelé dobrovolné skromnosti a hledání radosti ze života v něčem jiném, než v penězích a majetku. Škoda jen, že vodu káží a sami víno pijí...

Je samozřejmé, že takto vynuceně skromně žijící mladí lidé se snaží „polepšit si“ a žít lépe. Jejich skromnost je vynucená okolnostmi.

Kromě těchto zmíněných skupin – jež ale mezi dobrovolně skromné obvykle zařazováni nejsou - pak konečně existuje i skupina lidí, obvykle ne starých, kteří záměrně žijí skromně a to jsou právě ti, o nichž se píše v článcích o dobrovolné skromnosti. Netroufám si je v globálu nějak třídit a systematizovat. Poznal jsem jich zatím příliš málo, než abych tak mohl činit. Mohu mluvit jen o těch, které znám.

Ti, které jsem poznal, se podle mého názoru pro tento styl života rozhodli ze dvou hlavních důvodů.

Jedni pro svou vnitřní lásku k přírodě a volnosti. Někteří z nich měli dříve rádi příběhy o amerických indiánech, někteří si na ně hrají dodnes, jiní se zamilovali do trempingu. Hledají jakousi prvotní přírodní svobodu a volnost člověka a šílený rytmus dnešní civilizace je ničí.

Druzí se pro dobrovolně skromný život rozhodli pro svůj obdiv vůči „starým klidným dobrým časům“ a pro své duchovně náboženské aspirace. Právě ve „starých dobrých časech“ a v jejich jednoduchosti a sepjatosti s přírodou nacházejí podle svého názoru nejlepší podmínky pro své duchovní hledání.

Zatím se mi zdá, že dobrovolná skromnost, tak jak se dnes u nás zatím rozvíjí a jak se o ní nejvíce mluví, nebude lékem na současnou ekologickou krizi společnosti a světa. Obávám se, že její současná podoba je pro většinovou společnost příliš extrémní. Nicméně si myslím, že počet lidí, kteří takto vyhraněně budou žít se bude zvyšovat a ti lidé budou takto šťastni. Myslím si, že i u nás se řada lidí postupně nabaží „konzumního života“ a zjistí, že tudy cesta nikam nevede. Jak dlouho to může trvat? Mám dojem, že ještě tak 2 generace. Tedy cca 40 až 50 let. Ale myslím si, že postupem času zcela zákonitě začne více lidí přemýšlet jinak a dobrovolná skromnost se v té či oné – silnější či slabší - podobě stane běžnější součástí našich životů.

Iluze o neustálém růstu HDP a neustálém zvyšování spotřeby totiž podle mě nevydrží většinové společnosti věčně. Pomalu se začínají ozývat varovné signály, že tento trend končí. Společnost ve vyspělých zemích začíná stárnout. Rodí se málo dětí, přibývá důchodců, začínají se ozývat hlasy o potřebě pootevřít dveře cizincům. Nenapravitelní optimisté tvrdí, že vše vyřeší technologický pokrok, nenapravitelní pesimisté očekávají konec civilizace tak jak ji známe. Uvidíme...

převzato: http://www.ekovesnicky.cz/

Aktivní témata na fóru